NCIGAL

I přes veškeré formy sociální fobie, anebo trendu narcismu jsme stále ještě tvorové společenští a komunikace hraje podstatnou roli v našich každodenních životech, kterouž ze sebe uvolňujeme všechny uvězněné myšlenky za pomoci slov. Těmi se vyjadřujeme, dorozumíváme, prezentujeme. Jejich výběr i zásoba z části vypovídají o tom, jací jsme, čím se obklopujeme a o co se zajímáme. A asi si dáme za pravdu, že taková nevyřčená slova, deroucí se na povrch, dokáží s naší psychikou zajímavé kousky. Často je takto vězníme třeba ze strachu, strachu z reakce. Ať už je naším pomyslným vězněm vyřčení všech těch věcí, co nás popuzují, neboli serou, či snad vyznání, že mám někoho fakt rád, a obavy, možná i jistoty, že on mne ne. Tehdy nám slova dokáží doslova zachránit život, nebo aspoň rozum. Pokud je ale vězníme dál, bez možnosti úniku, paradoxně se jejich otroky stáváme my sami. Najednou jsou to ony myšlenky, co nad námi mají největší moc a my se tak ocitáme v pozici loutky...

Platón definuje lásku jako sílu duše snažící se o filosofické poznání, urbandictionary.com jako snahu přírody přimět lidstvo k reprodukci. Ať už je láska s jejími mnoha podobami jakákoliv, já ji považuji za určitou energii, která není konstantní, ale je proměnná, nevypočitatelná, různě intenzivní a především velmi individuální. Cítíme jí jasně, ale slovy ji často formulovat nedokážeme. S mou dlouholetou láskou je otázka lásky poměrně častá v našich diskuzích, neboť vůči sobě cítíme silnou náklonnost, i když nikterak romantickou, která nás občas až překvapuje, udivuje. Snažíme se přijít na to, co vůči sobě cítíme, ač pocitově v tom máme jasno. V nalezení nějakých odpovědí jsme doufali na přednášce FF UK s názvem „Tváře lásky, aneb co to znamená milovat a být milován“. V našich očích vypadala celkem slibně, zaujal nás i její přislíbený obsah s tématy jako je láska obecně, rozdíly mezi láskou a zamilovaností, jazyky lásky, přitažlivosti ...

Známe onen pocit, kdy nám něco chybí, ale nevíme co?  Známe. Prázdné místečka kdesi uvnitř nás, jejichž přesná lokace se nám ukrývá. Často mě postihne pocit urgentní potřeby. Potřeby něčeho. Na vážkách jsem především tehdy, kdy vím, že na toaletách jsem byla, probudila jsem se před necelou hodinou a zrovna jsem dosnídala. Tedy tělo očividně nestrádá, leč duševně se dožaduju určitého uspokojení . Jak ale zjistit, z jaké oblasti mi co chybí? Jsem relativně bohatý člověk, vyjma peněz, tak kde je chyba? V mé náročnosti? Hledáme něco, o čem nevíme, zdali to vůbec existuje. Není to vtipné, že nám tak uniká přítomnost tím, že se ženeme za něčím, co existuje pouze ve světě abstrakcí? Přesně, není. Ona obecně honba za ideály není moc vhodná k zahrávání si, protože takové to přemítání o budoucnosti, minulosti a milovaném spojení „co by kdyby“ dokáže s našimi křehkými dušičkami udělat pěkné neplechy. Nuž, ale co nám tedy zbývá? Pokud nás nebaví přítomnost, proč pros...