PRISONERS 101

I přes veškeré formy sociální fobie, anebo trendu narcismu jsme stále ještě tvorové společenští a komunikace hraje podstatnou roli v našich každodenních životech, kterouž ze sebe uvolňujeme všechny uvězněné myšlenky za pomoci slov. Těmi se vyjadřujeme, dorozumíváme, prezentujeme. Jejich výběr i zásoba z části vypovídají o tom, jací jsme, čím se obklopujeme a o co se zajímáme. A asi si dáme za pravdu, že taková nevyřčená slova, deroucí se na povrch, dokáží s naší psychikou zajímavé kousky. Často je takto vězníme třeba ze strachu, strachu z reakce.

Ať už je naším pomyslným vězněm vyřčení všech těch věcí, co nás popuzují, neboli serou, či snad vyznání, že mám někoho fakt rád, a obavy, možná i jistoty, že on mne ne. Tehdy nám slova dokáží doslova zachránit život, nebo aspoň rozum. Pokud je ale vězníme dál, bez možnosti úniku, paradoxně se jejich otroky stáváme my sami. Najednou jsou to ony myšlenky, co nad námi mají největší moc a my se tak ocitáme v pozici loutky svému vlastnímu já. Dobrým způsobem, jak získat kontrolu zpátky, je promluvit si o tom, co vězníme - a co vězní nás.

Zavítáme-li v zoufalosti či zvědavosti na libovolné diskuzní fórum, online poradenství, neminou nás fráze typu „Komunikace je klíčem ke šťastnému vztahu“, „Nebojte se komunikovat!“. Zkrátka a dobře, komunikace je považována za lék nešťastných a klíč úspěchu těch šťastnějších. O komunikaci samotné to ale není, důležitý je i výběr slov, která mají nad lidmi ohromnou moc. Což si mnoho z nás ani zcela tak dobře neuvědomuje a slovy rozhazujeme do všech světových stran, aniž bychom si předem uvědomili, že jejich dopad může způsobit nepříjemný náraz na psychiku příjemce. Tedy, co jeden považuje za vtipnou banalitu, může být komplexem druhého i po celý život. A třebaže se nad tím (ne)škodným vtípkem v onen moment pousmějí všichni, o něco později dotyčnému ona slova nedají spát. Takové komplexy dokážou člověka kolikrát značně omezit v tom, co by dělat chtěl, ale z různých důvodů si myslí, že je dělat nemůže. A tak se z nevinného nerozváženého slova stane expandující se vlna pochybností, která s sebou dokáže strhnout nejednu osobnost, vztah či důvěru. 

Říci vše, nebo říct jen něco? Metoda „co na srdci, to na jazyku“ může napáchat mnoho škod, což ostatně metoda „raději si to nechám pro sebe“ také. Jak tedy vyjádřit, co vyjádřit je potřeba, aniž bychom zraňovali sebe, nebo ostatní? Lze to vůbec? Z mého pohledu neškodný způsob ze zásady neexistuje, leč výjimkou také není.  Je to risk, který ale ve výsledku vynese téměř vždy zisk, i když se nám výsledek zprvu může jevit až katastroficky. Jakýkoliv pohyb je lepší než stát se osobním stalaktitem a pomalu se blížit dnu. Ono totiž, ať už proneseme cokoliv, komukoliv, někam nás to posune. Dál od všech těch tíživých, stagnujících myšlenek.

Já, pro příklad, byla slovy vězněna hned několik let. Jejich nedostatek mezi mnou a určitou osobou přinášel určitou dávku zajímavosti, tajemna, ale také frustrace. Naše slova byla vybírána pečlivě, řekla bych, ale také nešťastně a zavádivě. Nikdy jsem nevěděla, na čem jsem, ale i tak jsem si naivně myslela, že jsme na tom oba stejně. Že jimi míříme ke stejnému cíli. Byla to ovšem nekonečná slovní přehazovaná, nemající výsledek. Začala jsem tušit, že možná jsou naše cíle odlišné, a že váha, kterou našim slovům přikládám, je naprosto přemrštěná a odlišná oproti váze mého objektu zájmu. Přiznat jsem si to ovšem nechtěla a dále jsem se hry účastnila, i když mi brala neskutečně moc energie. Přišel čas, kdy jsem veškeré ty tíživé otázky, ke kterým jsem nikdy nenašla slova, nebyla schopna držet v sobě. Slova jsem tedy našla, otázku položila. Jasnou, stručnou – a takovou jsem si vyžádala i odpověď. Té se mi dostalo a já si uvědomila, jak moc energie jsem vyplýtvala nad reálně neexistujícím vztahem, poháněným přibarvenými slovy mé mysli, která slyšela, co slyšet chtěla. Odpověď se mi nelíbila, i slza v boji padla, leč byla to pravda, ta jediná pravda, která mi nedávala spát. A tak mě od sebedestrukce osvobodilo slyšet obyčejné, jednoduché „ne“, které by, bývala bych se zeptala dříve, ušetřilo mnohé.

Ať už slyšíme cokoliv, kdekoliv, byť jen útržek cizí konverzace, může nás navést na cestu, ke které jsme potřebovali nasměrovat. Potřebovali, ne vždy chtěli. A ačkoliv si to kolikrát neuvědomujeme hned, s časovým odstupem jsme často rádi i za ta slova, která jsme nikdy slyšet nechtěli. Možná se až přespříliš zabýváme ztrátou samotnou, než abychom se zabývali tím, co onou absencí můžeme získat. Nebojme se tedy slov, ale používejme je rozvážně, s vědomím, že s nimi přichází moc. Nad sebou i ostatními.

A co byste si přáli vyslovit vy?

D.