Skip to main content

PRISONERS 101

I přes veškeré formy sociální fobie, anebo trendu narcismu jsme stále ještě tvorové společenští a komunikace hraje podstatnou roli v našich každodenních životech, kterouž ze sebe uvolňujeme všechny uvězněné myšlenky za pomoci slov. Těmi se vyjadřujeme, dorozumíváme, prezentujeme. Jejich výběr i zásoba z části vypovídají o tom, jací jsme, čím se obklopujeme a o co se zajímáme. A asi si dáme za pravdu, že taková nevyřčená slova, deroucí se na povrch, dokáží s naší psychikou zajímavé kousky. Často je takto vězníme třeba ze strachu, strachu z reakce.

Ať už je naším pomyslným vězněm vyřčení všech těch věcí, co nás popuzují, neboli serou, či snad vyznání, že mám někoho fakt rád, a obavy, možná i jistoty, že on mne ne. Tehdy nám slova dokáží doslova zachránit život, nebo aspoň rozum. Pokud je ale vězníme dál, bez možnosti úniku, paradoxně se jejich otroky stáváme my sami. Najednou jsou to ony myšlenky, co nad námi mají největší moc a my se tak ocitáme v pozici loutky svému vlastnímu já. Dobrým způsobem, jak získat kontrolu zpátky, je promluvit si o tom, co vězníme - a co vězní nás.

Zavítáme-li v zoufalosti či zvědavosti na libovolné diskuzní fórum, online poradenství, neminou nás fráze typu „Komunikace je klíčem ke šťastnému vztahu“, „Nebojte se komunikovat!“. Zkrátka a dobře, komunikace je považována za lék nešťastných a klíč úspěchu těch šťastnějších. O komunikaci samotné to ale není, důležitý je i výběr slov, která mají nad lidmi ohromnou moc. Což si mnoho z nás ani zcela tak dobře neuvědomuje a slovy rozhazujeme do všech světových stran, aniž bychom si předem uvědomili, že jejich dopad může způsobit nepříjemný náraz na psychiku příjemce. Tedy, co jeden považuje za vtipnou banalitu, může být komplexem druhého i po celý život. A třebaže se nad tím (ne)škodným vtípkem v onen moment pousmějí všichni, o něco později dotyčnému ona slova nedají spát. Takové komplexy dokážou člověka kolikrát značně omezit v tom, co by dělat chtěl, ale z různých důvodů si myslí, že je dělat nemůže. A tak se z nevinného nerozváženého slova stane expandující se vlna pochybností, která s sebou dokáže strhnout nejednu osobnost, vztah či důvěru. 

Říci vše, nebo říct jen něco? Metoda „co na srdci, to na jazyku“ může napáchat mnoho škod, což ostatně metoda „raději si to nechám pro sebe“ také. Jak tedy vyjádřit, co vyjádřit je potřeba, aniž bychom zraňovali sebe, nebo ostatní? Lze to vůbec? Z mého pohledu neškodný způsob ze zásady neexistuje, leč výjimkou také není.  Je to risk, který ale ve výsledku vynese téměř vždy zisk, i když se nám výsledek zprvu může jevit až katastroficky. Jakýkoliv pohyb je lepší než stát se osobním stalaktitem a pomalu se blížit dnu. Ono totiž, ať už proneseme cokoliv, komukoliv, někam nás to posune. Dál od všech těch tíživých, stagnujících myšlenek.

Já, pro příklad, byla slovy vězněna hned několik let. Jejich nedostatek mezi mnou a určitou osobou přinášel určitou dávku zajímavosti, tajemna, ale také frustrace. Naše slova byla vybírána pečlivě, řekla bych, ale také nešťastně a zavádivě. Nikdy jsem nevěděla, na čem jsem, ale i tak jsem si naivně myslela, že jsme na tom oba stejně. Že jimi míříme ke stejnému cíli. Byla to ovšem nekonečná slovní přehazovaná, nemající výsledek. Začala jsem tušit, že možná jsou naše cíle odlišné, a že váha, kterou našim slovům přikládám, je naprosto přemrštěná a odlišná oproti váze mého objektu zájmu. Přiznat jsem si to ovšem nechtěla a dále jsem se hry účastnila, i když mi brala neskutečně moc energie. Přišel čas, kdy jsem veškeré ty tíživé otázky, ke kterým jsem nikdy nenašla slova, nebyla schopna držet v sobě. Slova jsem tedy našla, otázku položila. Jasnou, stručnou – a takovou jsem si vyžádala i odpověď. Té se mi dostalo a já si uvědomila, jak moc energie jsem vyplýtvala nad reálně neexistujícím vztahem, poháněným přibarvenými slovy mé mysli, která slyšela, co slyšet chtěla. Odpověď se mi nelíbila, i slza v boji padla, leč byla to pravda, ta jediná pravda, která mi nedávala spát. A tak mě od sebedestrukce osvobodilo slyšet obyčejné, jednoduché „ne“, které by, bývala bych se zeptala dříve, ušetřilo mnohé.

Ať už slyšíme cokoliv, kdekoliv, byť jen útržek cizí konverzace, může nás navést na cestu, ke které jsme potřebovali nasměrovat. Potřebovali, ne vždy chtěli. A ačkoliv si to kolikrát neuvědomujeme hned, s časovým odstupem jsme často rádi i za ta slova, která jsme nikdy slyšet nechtěli. Možná se až přespříliš zabýváme ztrátou samotnou, než abychom se zabývali tím, co onou absencí můžeme získat. Nebojme se tedy slov, ale používejme je rozvážně, s vědomím, že s nimi přichází moc. Nad sebou i ostatními.

A co byste si přáli vyslovit vy?

D.




Comments

  1. slová sú nebezpečné a myšlienky sú stokrát horšie ale zároveň je to to najdôležitejšie a to z nich robí tak nebezpečné zbrane...
    máš úplnú pravdu a je ťažké nájsť tú správnu rovinu medzi tým, kedy niečo povedať alebo radšej mlčať ...ja sa napríklad v spoločnosti riadim pravidlom radšej nepovedz nič ako hlúposť ale prerástlo to do úrovne, kedy zo seba nedokážem občas dostať ani slovo aj keď by som naozaj mala...ale naopak keď mám s niekým blízky vzťah, vždy sa pri otázke "povedať, či nepovedať?" (be or not to be that's the question...) rozhodnem pre prvú možnosť...a musím priznať, že aj keď to potom niekedy bolí, je to to najlepšie čo môžem urobiť...

    ReplyDelete
  2. Ani ja si poväčšine ani neuvedomujem, čo hovorím, a ako to ovplyvní ľudí okolo mňa... áno, priznávam. Na jednej strane tak môžem niekomu skutočne ublížiť, na druhej budem mať chaos v hlave a nebudem ubližovať onej osobe, ale rovno sebe. Je to dosť komplikované...
    Vyrozprávanie sa naozaj pomáha. Len ja mám ten problém, že nemám komu a aj keby som mala, neodvážila by som sa tomu človeku zdôveriť. Preto som si zaviedla denník, do ktorého si píšem svoje myšlienky, pocity alebo aj tie trápenia. Mne to pomáha a nebojím sa, že ma pre moje osobné boje, strachy, názory niekto vysmeje.
    Oh, a toto neznášam, keď si nie som istá, čo si o mne podaktorí jedinci myslia a nemám iné možnosti ako sa ich buďto spýtať, alebo to v sebe dusiť. :) Najhoršie na tom je, že si takmer vždy vyberiem tú druhú možnosť... ja proste na to nemám. Ale aspoň ty si sa premohla a vletela si do toho naplno. Pekne si inak celú tému pojala...

    ReplyDelete
  3. Souhlasím s myšlenkou, že tím, že nekomunikujeme, uvězňujeme sami sebe do klece s několika zámky. Myšlenky dokážou člověka málem zničit. A ve většině případů snad i zbytečně, protože si v sobě své pochyby ještě přibarvujeme temnějšími barvami, vykreslujeme si scénáře, které neexistují.

    A JAKÁ slova používáme také může mnohé změnit. Nějaké "ani", "vůbec", "strašné", "hm", to nás neuvěřitelně ničí. A celkově jsou lidé, kteří i příjemnou věc podávají negativně. Něco to vyzařuje, a pěkné to není.

    A nepřeji si momentálně vyslovit nic konkrétního. Snažím se v sobě nic nedusit a řešit věci až když přijdou. :) Nejde mi to pokaždé, ale přece sama sobě nezpůsobím bolest břicha z nervů!

    ReplyDelete

Post a Comment

Popular posts from this blog

CO CHCEME, KDYŽ NIC NECHCEME

Známe onen pocit, kdy nám něco chybí, ale nevíme co?  Známe. Prázdné místečka kdesi uvnitř nás, jejichž přesná lokace se nám ukrývá. Často mě postihne pocit urgentní potřeby. Potřeby něčeho. Na vážkách jsem především tehdy, kdy vím, že na toaletách jsem byla, probudila jsem se před necelou hodinou a zrovna jsem dosnídala. Tedy tělo očividně nestrádá, leč duševně se dožaduju určitého uspokojení . Jak ale zjistit, z jaké oblasti mi co chybí? Jsem relativně bohatý člověk, vyjma peněz, tak kde je chyba? V mé náročnosti? Hledáme něco, o čem nevíme, zdali to vůbec existuje. Není to vtipné, že nám tak uniká přítomnost tím, že se ženeme za něčím, co existuje pouze ve světě abstrakcí? Přesně, není. Ona obecně honba za ideály není moc vhodná k zahrávání si, protože takové to přemítání o budoucnosti, minulosti a milovaném spojení „co by kdyby“ dokáže s našimi křehkými dušičkami udělat pěkné neplechy. Nuž, ale co nám tedy zbývá? Pokud nás nebaví přítomnost, proč prostě nerezignovat na minul

THE WAY IN IS THE WAY OUT

A little meditation I did during my recent journey to the depths of my mind. Maybe it will inspire you for exploration of some kind as well. Just go with the flow.  Imagine yourself floating on a deep blue lake that resembles the nights sky full of stars, sparkling, as the sun kisses its surface. You are in a middle of a lusciously green forest, untouched by anything manmade, by any form of culture. Just nature in its most pristine form. Birds are singing loudly, almost celebratory, as they’d be appreciating the mere fact of being alive, singing, existing. The whole forest seems to be dancing in the rhythm of their songs.  There you are, floating on a calm and slightly breezy water in the middle of this wonderland. Just the way you are. No masks, no clothes, nothing but you, nothing to hide from, nothing to fear. Everything is just perfect. Still and quiet, yet so full of life.  You’re playing with the water; it’s flowing through your fingers. Some drops are running down o