Skip to main content

CO CHCEME, KDYŽ NIC NECHCEME

Známe onen pocit, kdy nám něco chybí, ale nevíme co?  Známe. Prázdné místečka kdesi uvnitř nás, jejichž přesná lokace se nám ukrývá. Často mě postihne pocit urgentní potřeby. Potřeby něčeho. Na vážkách jsem především tehdy, kdy vím, že na toaletách jsem byla, probudila jsem se před necelou hodinou a zrovna jsem dosnídala. Tedy tělo očividně nestrádá, leč duševně se dožaduju určitého uspokojení. Jak ale zjistit, z jaké oblasti mi co chybí? Jsem relativně bohatý člověk, vyjma peněz, tak kde je chyba? V mé náročnosti?

Hledáme něco, o čem nevíme, zdali to vůbec existuje. Není to vtipné, že nám tak uniká přítomnost tím, že se ženeme za něčím, co existuje pouze ve světě abstrakcí? Přesně, není. Ona obecně honba za ideály není moc vhodná k zahrávání si, protože takové to přemítání o budoucnosti, minulosti a milovaném spojení „co by kdyby“ dokáže s našimi křehkými dušičkami udělat pěkné neplechy. Nuž, ale co nám tedy zbývá? Pokud nás nebaví přítomnost, proč prostě nerezignovat na minulost, nezačít se zabývat budoucností, která se ovšem nikdy nestane, pakliže nezačneme dělat něco s tím momentem, který je nám klíčový právě teď. A teď. A teď. To jsem se asi začala ubírat úplně jiným směrem, než jsem původně s tímto článkem zamýšlela, ale co už, nu. 

Co tedy s tím neurčitým nedostatkem, stěžující naše jinak báječné životy? Na neurčitou otázku skvěle padne neurčitá odpověď, a kdybych byla troufalá, troufla bych si říci, že jako hýždě na hrnec. Tedy, dělejme něco, ale rozhodně ne nic.  Já třeba dostala nápad, který by každému, kdo problémy řeší na nějaké logické bázi, asi úsměvný. Založit si blog, tedy blogspot, protože s novou doménou přichází nové zážitky, se říká, ne? Ne? Začne. Blog už jsem kdysi dávno měla, dokonce několik let, a poměrně mě to naplňovalo, zatímco mě to náramně frustrovalo. Ale v tom je to kouzlo blogování, hádám.

Najdu zde smysl? Těžko říct. Minimálně o tom ale mohu psát, takže všechen ten ztracený čas přemýšlením nad nemyslitelným nepřijde vniveč. Možná.

Svůj oficiálně první článek na tomto blogu bych tedy zakončila nějakým ohromně hlubokým poučením, protože jsem samozřejmě nejvíc moudrá a vím všechno nejlíp, až teda na důležité otázky týkající se života a mezilidských vztahů. A tedy, všechno šťastné i nešťastné, i neexistující, se dá přetvořit v něco trvalé. Viz mé věty o smyslu nesmyslu výše. Proto tvořme, pišme, kresleme, malujme, ať nám jsou všechny ty smutky, fňuky a strasti k nějakému užitku.


D.

Comments

  1. Pěkný blog. Ale moc jsem to nepochopila. Mohla jsi se o tom trochu rozepsat...
    Krásný design ♡

    ReplyDelete
    Replies
    1. Já ti děkuji. A co přesněji? Ráda dovysvětlím, dopíši. Ve shrnutí se v tomto článku snažím naznačit, že mi v životě cosi chybí. Zažívám takové to prázdné místečko, čekající na zaplnění, a fixovat se ho pokusím právě tímto blogem. Protože, i když přesně nevím, co mi chybí, můžu tu o tom psát, a tedy dělat něco pro to, nebo být na cestě tomu, abych se měla lépe.

      Delete
  2. Dělejme něco, ale rozhodně ne nic. Svatá pravda :)

    Psát blog je rozhodně něco, sdílet myšlenky a možná najít to něco, co schází, když se necítíme úplní, přestože už není co dodat.

    Hodně štěstí!

    ReplyDelete

Post a Comment

Popular posts from this blog

PRISONERS 101

I přes veškeré formy sociální fobie, anebo trendu narcismu jsme stále ještě tvorové společenští a komunikace hraje podstatnou roli v našich každodenních životech, kterouž ze sebe uvolňujeme všechny uvězněné myšlenky za pomoci slov. Těmi se vyjadřujeme, dorozumíváme, prezentujeme. Jejich výběr i zásoba z části vypovídají o tom, jací jsme, čím se obklopujeme a o co se zajímáme. A asi si dáme za pravdu, že taková nevyřčená slova, deroucí se na povrch, dokáží s naší psychikou zajímavé kousky. Často je takto vězníme třeba ze strachu, strachu z reakce. Ať už je naším pomyslným vězněm vyřčení všech těch věcí, co nás popuzují, neboli serou, či snad vyznání, že mám někoho fakt rád, a obavy, možná i jistoty, že on mne ne. Tehdy nám slova dokáží doslova zachránit život, nebo aspoň rozum. Pokud je ale vězníme dál, bez možnosti úniku, paradoxně se jejich otroky stáváme my sami. Najednou jsou to ony myšlenky, co nad námi mají největší moc a my se tak ocitáme v pozici loutky svému vlastnímu já

THE WAY IN IS THE WAY OUT

A little meditation I did during my recent journey to the depths of my mind. Maybe it will inspire you for exploration of some kind as well. Just go with the flow.  Imagine yourself floating on a deep blue lake that resembles the nights sky full of stars, sparkling, as the sun kisses its surface. You are in a middle of a lusciously green forest, untouched by anything manmade, by any form of culture. Just nature in its most pristine form. Birds are singing loudly, almost celebratory, as they’d be appreciating the mere fact of being alive, singing, existing. The whole forest seems to be dancing in the rhythm of their songs.  There you are, floating on a calm and slightly breezy water in the middle of this wonderland. Just the way you are. No masks, no clothes, nothing but you, nothing to hide from, nothing to fear. Everything is just perfect. Still and quiet, yet so full of life.  You’re playing with the water; it’s flowing through your fingers. Some drops are running down o