CO CHCEME, KDYŽ NIC NECHCEME

Známe onen pocit, kdy nám něco chybí, ale nevíme co?  Známe. Prázdné místečka kdesi uvnitř nás, jejichž přesná lokace se nám ukrývá. Často mě postihne pocit urgentní potřeby. Potřeby něčeho. Na vážkách jsem především tehdy, kdy vím, že na toaletách jsem byla, probudila jsem se před necelou hodinou a zrovna jsem dosnídala. Tedy tělo očividně nestrádá, leč duševně se dožaduju určitého uspokojení. Jak ale zjistit, z jaké oblasti mi co chybí? Jsem relativně bohatý člověk, vyjma peněz, tak kde je chyba? V mé náročnosti?

Hledáme něco, o čem nevíme, zdali to vůbec existuje. Není to vtipné, že nám tak uniká přítomnost tím, že se ženeme za něčím, co existuje pouze ve světě abstrakcí? Přesně, není. Ona obecně honba za ideály není moc vhodná k zahrávání si, protože takové to přemítání o budoucnosti, minulosti a milovaném spojení „co by kdyby“ dokáže s našimi křehkými dušičkami udělat pěkné neplechy. Nuž, ale co nám tedy zbývá? Pokud nás nebaví přítomnost, proč prostě nerezignovat na minulost, nezačít se zabývat budoucností, která se ovšem nikdy nestane, pakliže nezačneme dělat něco s tím momentem, který je nám klíčový právě teď. A teď. A teď. To jsem se asi začala ubírat úplně jiným směrem, než jsem původně s tímto článkem zamýšlela, ale co už, nu. 

Co tedy s tím neurčitým nedostatkem, stěžující naše jinak báječné životy? Na neurčitou otázku skvěle padne neurčitá odpověď, a kdybych byla troufalá, troufla bych si říci, že jako hýždě na hrnec. Tedy, dělejme něco, ale rozhodně ne nic.  Já třeba dostala nápad, který by každému, kdo problémy řeší na nějaké logické bázi, asi úsměvný. Založit si blog, tedy blogspot, protože s novou doménou přichází nové zážitky, se říká, ne? Ne? Začne. Blog už jsem kdysi dávno měla, dokonce několik let, a poměrně mě to naplňovalo, zatímco mě to náramně frustrovalo. Ale v tom je to kouzlo blogování, hádám.

Najdu zde smysl? Těžko říct. Minimálně o tom ale mohu psát, takže všechen ten ztracený čas přemýšlením nad nemyslitelným nepřijde vniveč. Možná.

Svůj oficiálně první článek na tomto blogu bych tedy zakončila nějakým ohromně hlubokým poučením, protože jsem samozřejmě nejvíc moudrá a vím všechno nejlíp, až teda na důležité otázky týkající se života a mezilidských vztahů. A tedy, všechno šťastné i nešťastné, i neexistující, se dá přetvořit v něco trvalé. Viz mé věty o smyslu nesmyslu výše. Proto tvořme, pišme, kresleme, malujme, ať nám jsou všechny ty smutky, fňuky a strasti k nějakému užitku.

D.