NEŠŤASTNÁ TEORIE ŠŤASTNÉ LÁSKY

Platón definuje lásku jako sílu duše snažící se o filosofické poznání, urbandictionary.com jako snahu přírody přimět lidstvo k reprodukci. Ať už je láska s jejími mnoha podobami jakákoliv, já ji považuji za určitou energii, která není konstantní, ale je proměnná, nevypočitatelná, různě intenzivní a především velmi individuální. Cítíme jí jasně, ale slovy ji často formulovat nedokážeme.

S mou dlouholetou láskou je otázka lásky poměrně častá v našich diskuzích, neboť vůči sobě cítíme silnou náklonnost, i když nikterak romantickou, která nás občas až překvapuje, udivuje. Snažíme se přijít na to, co vůči sobě cítíme, ač pocitově v tom máme jasno. V nalezení nějakých odpovědí jsme doufali na přednášce FF UK s názvem „Tváře lásky, aneb co to znamená milovat a být milován“. V našich očích vypadala celkem slibně, zaujal nás i její přislíbený obsah s tématy jako je láska obecně, rozdíly mezi láskou a zamilovaností, jazyky lásky, přitažlivosti vůči určitému typu lidí, a, cituji, „… další užitečné věci.“ (kterých jsme se, jen tak mimochodem, nedočkali). Nuž, když už se tedy konala na akademické půdě, očekávali jsme nějaký ten přínos, třebaže i neotřelý úhel pohledu, který by v nás vznesl nějaké nové otázky a dal nám prostor k zamyšlení se.

Otázky vzneseny byly, nicméně právě ten úhel pohledu nám přišel jakýsi zastřený, takže svým zněním částečně zpochybňovaly paní magistru a její pohled na lásku, jaký nám byl naservírován. Na chuť jsem mu nepřišla, a myslím, že si ho nijak nevychutnali ani ostatní zúčastnění. Parafrázuji tu tedy pár dotazů položených posluchači a následných odpovědí, které mi vyzněly poněkud podivně od někoho, kdo o lásce přednáší.

-          „A jak tedy poznáme, že zrovna tento člověk je ten pravý, kterého si máme vzít?“

-       „Já když jsem si hledala manžela, udělala jsem si seznam. A na tom seznamu bylo, aby mě měl rád takovou, jaká jsem. No, a když jsem ho našla, tak jsem si ho vzala.“

 Paní magistra měla v lásce také jasno. Lásku považovala za cosi kategorického, jejímž cílem je manželství. Manželství je fajn. Nedalo se mi ovšem nepousmát nad větou „když jsem si hledala manžela“. Přišlo mi to celé takové nějaké nešťastné, absurdní. Hledáme lásku, nebo společenský status? Já vidím manželství jako nepovinný bonus k vydařené lásce. Osobní potvrzení, že chci s někým prožít život. Vyslovit si ony sliby, nahlas, před zraky svých blízkých.  Ne proto, abych dokázala, že mám na to nebýt sama. Ale proto, abych dala najevo, že jsem našla člověka, bez kterého bych sama už nikdy být nechtěla.

-          „A co si myslíte o tom trendu, že mnoho mladých lidí se v současnosti vázat manželstvím nechce?“

-          „Podle mě je to trend špatný a neschvaluju ho. Já kdybych se nevzala, byla bych smutná. Prostě, to bych fakt nechtěla.“

To mi přijde smutné. Stejně smutné mi přijde, s jakým opovržlivým výrazem ve tváři a tónem hlasu to bylo proneseno. Jako by projevovala soucit nad všemi těmi nešťastníky a nešťastnicemi, kteří jsou single, byť už z vlastního rozhodnutí, nebo rozhodnutím života.  

-         „A jak byste jednala v případě, kdy by váš partner, kterého milujete, a on miluje vás, byl toho názoru, že se ženit nechce, jelikož vaši společnou lásku nepotřebuje mít stvrzenou papírem?“

-       „V takové situaci jsem se naštěstí neocitla, tudíž nemůžu přesně říci, co bych dělala. Ale asi bych se takového vztahu bála, myslím, že bych v něj neměla takovou důvěru a nebyla bych šťastná a tuším, že by se rozpadl.“

A já to chápu. Pro někoho je opravdu důležité mít onen závazek černě na bílém. Zde je otázka, kdo se má pro co obětovat, tedy jestli obětovat svazek úřednické svobodě, nebo tu určitou svobodu svazku. Která oběť je větší, a vážně má taková neshoda váhu tak velkou, aby rozdělila dva lidi, kteří se milují a rozhodli se, že si chtějí život užívat společně, ruku v ruce?

Prvotní myšlenka přednášky, že láska není něco, s čím se narodíme, ale postupně se jí učíme, mě zaujala a shledávám jí částečně pravdivou. Nicméně mi přijde, že paní přednášející si tuto frázi bere možná až příliš doslovně. Aby nám dokázala, že o lásce věc či dvě opravdu ví, svěřila se nám, že před uzavřením manželství navštívila několik kurzů, workshopů a nevím čeho všeho, což jí tedy činí kvalifikovanou manželkou a vypravěčkou lásky. Je taková příprava vážně nutná? Pokud miluju, jsem milována, opravdu potřebuji kurzy na to, jak přežít manželství? Je teorie šťastné lásky klíčem ke šťastné lásce? Není výhodnější na to přijít "za cesty"? Myslím, že čas vložený do workshopů a kdovíčeho by se dal investovat mnohem lépe – například jít na procházku právě s onou osobou, kterou miluji a chci si ji vzít. Praxe nad teorií mnohdy zvítězí, a dovolím si říci, že u lásky to platí dvakrát tolik, ne-li vícekrát.

Přednáškou jsem tedy dvakrát nadšená nebyla, a ani informativně mě neobohatila více než společenské vědy na základní škole. Byly nám ale dány určité rady, kterýmž už přiřaďte vážnost dle vlastního úsudku.  Rada mužům byla, aby se o dámy starali jako o květiny. Rada pro dámy mě poněkud vyděsila, prý ty naše muže nemáme kritizovat, ničí jim to osobnost. No jéjej. A já myslela, že je takové to štiplavé pošťuchování sexy, přitom je to destrukce.

* pro úplnost bych dodala, že paní magistra není žádná těžce konzervativní žena v nejlepších letech, ale nastávající maminka ve svých čtyřicetinách. 

A jaký pocit byste si z přednášky odnesli vy?

D.