Skip to main content

NEŠŤASTNÁ TEORIE ŠŤASTNÉ LÁSKY

Platón definuje lásku jako sílu duše snažící se o filosofické poznání, urbandictionary.com jako snahu přírody přimět lidstvo k reprodukci. Ať už je láska s jejími mnoha podobami jakákoliv, já ji považuji za určitou energii, která není konstantní, ale je proměnná, nevypočitatelná, různě intenzivní a především velmi individuální. Cítíme jí jasně, ale slovy ji často formulovat nedokážeme.

S mou dlouholetou láskou je otázka lásky poměrně častá v našich diskuzích, neboť vůči sobě cítíme silnou náklonnost, i když nikterak romantickou, která nás občas až překvapuje, udivuje. Snažíme se přijít na to, co vůči sobě cítíme, ač pocitově v tom máme jasno. V nalezení nějakých odpovědí jsme doufali na přednášce FF UK s názvem „Tváře lásky, aneb co to znamená milovat a být milován“. V našich očích vypadala celkem slibně, zaujal nás i její přislíbený obsah s tématy jako je láska obecně, rozdíly mezi láskou a zamilovaností, jazyky lásky, přitažlivosti vůči určitému typu lidí, a, cituji, „… další užitečné věci.“ (kterých jsme se, jen tak mimochodem, nedočkali). Nuž, když už se tedy konala na akademické půdě, očekávali jsme nějaký ten přínos, třebaže i neotřelý úhel pohledu, který by v nás vznesl nějaké nové otázky a dal nám prostor k zamyšlení se.

Otázky vzneseny byly, nicméně právě ten úhel pohledu nám přišel jakýsi zastřený, takže svým zněním částečně zpochybňovaly paní magistru a její pohled na lásku, jaký nám byl naservírován. Na chuť jsem mu nepřišla, a myslím, že si ho nijak nevychutnali ani ostatní zúčastnění. Parafrázuji tu tedy pár dotazů položených posluchači a následných odpovědí, které mi vyzněly poněkud podivně od někoho, kdo o lásce přednáší.

-          „A jak tedy poznáme, že zrovna tento člověk je ten pravý, kterého si máme vzít?“
-       „Já když jsem si hledala manžela, udělala jsem si seznam. A na tom seznamu bylo, aby mě měl rád takovou, jaká jsem. No, a když jsem ho našla, tak jsem si ho vzala.“

 Paní magistra měla v lásce také jasno. Lásku považovala za cosi kategorického, jejímž cílem je manželství. Manželství je fajn. Nedalo se mi ovšem nepousmát nad větou „když jsem si hledala manžela“. Přišlo mi to celé takové nějaké nešťastné, absurdní. Hledáme lásku, nebo společenský status? Já vidím manželství jako nepovinný bonus k vydařené lásce. Osobní potvrzení, že chci s někým prožít život. Vyslovit si ony sliby, nahlas, před zraky svých blízkých.  Ne proto, abych dokázala, že mám na to nebýt sama. Ale proto, abych dala najevo, že jsem našla člověka, bez kterého bych sama už nikdy být nechtěla.

-          A co si myslíte o tom trendu, že mnoho mladých lidí se v současnosti vázat manželstvím nechce?“
-          „Podle mě je to trend špatný a neschvaluju ho. Já kdybych se nevzala, byla bych smutná. Prostě, to bych fakt nechtěla.“

To mi přijde smutné. Stejně smutné mi přijde, s jakým opovržlivým výrazem ve tváři a tónem hlasu to bylo proneseno. Jako by projevovala soucit nad všemi těmi nešťastníky a nešťastnicemi, kteří jsou single, byť už z vlastního rozhodnutí, nebo rozhodnutím života.  

-         „A jak byste jednala v případě, kdy by váš partner, kterého milujete, a on miluje vás, byl toho názoru, že se ženit nechce, jelikož vaši společnou lásku nepotřebuje mít stvrzenou papírem?“
-       „V takové situaci jsem se naštěstí neocitla, tudíž nemůžu přesně říci, co bych dělala. Ale asi bych se takového vztahu bála, myslím, že bych v něj neměla takovou důvěru a nebyla bych šťastná a tuším, že by se rozpadl.“

A já to chápu. Pro někoho je opravdu důležité mít onen závazek černě na bílém. Zde je otázka, kdo se má pro co obětovat, tedy jestli obětovat svazek úřednické svobodě, nebo tu určitou svobodu svazku. Která oběť je větší, a vážně má taková neshoda váhu tak velkou, aby rozdělila dva lidi, kteří se milují a rozhodli se, že si chtějí život užívat společně, ruku v ruce?

Prvotní myšlenka přednášky, že láska není něco, s čím se narodíme, ale postupně se jí učíme, mě zaujala a shledávám jí částečně pravdivou. Nicméně mi přijde, že paní přednášející si tuto frázi bere možná až příliš doslovně. Aby nám dokázala, že o lásce věc či dvě opravdu ví, svěřila se nám, že před uzavřením manželství navštívila několik kurzů, workshopů a nevím čeho všeho, což jí tedy činí kvalifikovanou manželkou a vypravěčkou lásky. Je taková příprava vážně nutná? Pokud miluju, jsem milována, opravdu potřebuji kurzy na to, jak přežít manželství? Je teorie šťastné lásky klíčem ke šťastné lásce? Není výhodnější na to přijít "za cesty"? Myslím, že čas vložený do workshopů a kdovíčeho by se dal investovat mnohem lépe – například jít na procházku právě s onou osobou, kterou miluji a chci si ji vzít. Praxe nad teorií mnohdy zvítězí, a dovolím si říci, že u lásky to platí dvakrát tolik, ne-li vícekrát.

Přednáškou jsem tedy dvakrát nadšená nebyla, a ani informativně mě neobohatila více než společenské vědy na základní škole. Byly nám ale dány určité rady, kterýmž už přiřaďte vážnost dle vlastního úsudku.  Rada mužům byla, aby se o dámy starali jako o květiny. Rada pro dámy mě poněkud vyděsila, prý ty naše muže nemáme kritizovat, ničí jim to osobnost. No jéjej. A já myslela, že je takové to štiplavé pošťuchování sexy, přitom je to destrukce.

* pro úplnost bych dodala, že paní magistra není žádná těžce konzervativní žena v nejlepších letech, ale nastávající maminka ve svých čtyřicetinách. 

A jaký pocit byste si z přednášky odnesli vy?
D.


Comments

  1. pripadá mi to zvláštne. akoby tá pani magistra rozprávala o láske ako o niečom, čo človek dokáže vlastnoručne pretvárať, prispôsobovať svojim potrebám a ako si napísala a ako sa hovorí - učiť sa. podľa mňa je láska to najprirodzenejšie čo máme a naopak s výrokom, že sa s ňou nenarodíme, ale učíme sa jej, ja osobne nesúhlasím. minimálne ak hovoríme o láske všeobecne, nie len o partnerskej, lebo konkrétne na tú to viacmenej sedí. ale dieťa ľúbi matku od malička, je k nej pripútané práve láskou, nie? každopádne, o láske by bola diskusia na dlho. :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Brala jsem to spíše z pohledu na tu partnerskou, protože ta tam byla rozebírána asi nejvíce. Já to vidím tak, že každý má k lásce určité dispozice, a pak je už na nás, abychom objevili, jak je co nejlépe využít. Můžou tě tomu naučit rodiče, partner, nebo my sami. Ale možná jde jen o pochopení lásky, ne lásku jako pocit. Nevím. Je to takové tajemství a to je dobře. :) Rozhodně se tématu lásky chci někdy věnovat více...

      Delete
  2. No, jsem z tohohle článku taková rozpolcená... danou paní magistru bych asi nakopla do patřičných míst. :D Jak může o lásce přednášet někdo, kdo lásce evidentně vůbec nerozumí? Přijde mi jako taková ta žena ze starých dob. Teď už je to všechno o něčem jiném.

    ReplyDelete
    Replies
    1. This comment has been removed by the author.

      Delete
  3. Velmi zajímavé a aktuální téma. Pozorně jsem celý článek četla. Já si myslím, že na tak křehkou věc, jako je láska, se nedá jít vědecky podle vzorce.
    Často je to sázka do loterie a to ukáže až čas, jestli jsme vyhráli, nebo prohráli. Ale náš Velký bratr, Evropská unie, nám přesně zadá kategorii lásky, kterou pak budeme dodržovat.☼☼☼

    ReplyDelete
  4. Asi rozumím, co se tím dotyčná paní přednášející snažila říct. Vzala lásku jako čistě vědeckou záležitost, která se dá rozpitvat a do detailů popsat. Jako jo, je to jeden z možných přístupů, ovšem trochu nešťastný, řekl bych. Vzhledem k tomu, že jsem od založení romantik, láska pro mě znamená "náhodné" doteky, červenání se a motýlky v břiše.
    Ani tento přístup (ke kterému se asi většina lidí přikloní) není nejlepší, ale jako vždy je potřeba se dát na nějakou zlatou střední cestu. Vzít od obou přístupů něco a dát to dohromady. A možná to je ten nejlepší pohled na věc.
    Velice zajímavý článek :)

    ReplyDelete
  5. To je hodně zajímavé téma k zamyšlení. Ale kdybych na takové přednášce byla a dostala odpovědi, které popisuješ tady, odešla bych docela nespokojená a hlavně absolutně neinspirovaná. Přesně jak píšeš,lásku vnímám jak něco neuchopitelného, co se vymyká všem očekáváním i pravidlům, přece jen si mnohdy nevybereme, do koho se zamilujeme. A jasné spojení mezi láskou a manželstvím také nevidím. Páry, které jsou spolu 5 let, se nemusí mít rády o nic míň, než ty, které jsou stejně dlouho oddaní. Vždyť je to jen ceremoniál a potvrzení. Jasně, že je příjemné vědět, že někdo opravdu plánujete strávit celý život jen s tou jednou osobou, ale vidět lásku jen jako můstek k manželství se mi zda trochu nešťastné. Stejně jako ono "hledání manžela".

    ReplyDelete
  6. Po tom, co jsem si přečetla odpovědi paní magistry, soudím, že bych odešla zklamaná. V mé filosofii je láska základ. Dvě věci, které jsou nejvíce potřeba pro vznik něčeho úžasného jsou nic a láska.

    Když vezmeme lásku z vědeckého hlediska, rozkládáme ji, dělíme ji, překládáme ji, zkoumáme, definujeme a kdo ví co všechno... výsledek je něco, ale k opravdové lásce, která nás pojí, to má z mého pohledu daleko. :) A workshopy o lásce? Já nevím, je vůbec možné v tomto oboru mít nějakou kvalifikaci, když věříme, že i jen rozdílné smýšlení o manželství může naši lásku rozbít?

    ReplyDelete
  7. To je zajímavý. Jednak ´plně si dovedu představit tu paní magistru. Brýlatá s prošedivělým drdůlkem.
    Já bych měla jednou svatbu ráda, ale zase, pokud by můj chlap fakt nechtěl - kvůli penězům, kvůli tomu, že vlastně řešíš koho pozvat koho ne (to teď řeší kmarádka, aby jako nikoho neurazila..), asi bych se z toho nezbláznila. Ale - myslím, že po tom, co jsi četla můj článek o Láskách a jiných katastrofách mi dáš za pravdu, že já mám do svatby fakt daleko :D :)

    ReplyDelete

Post a Comment

Popular posts from this blog

PRISONERS 101

I přes veškeré formy sociální fobie, anebo trendu narcismu jsme stále ještě tvorové společenští a komunikace hraje podstatnou roli v našich každodenních životech, kterouž ze sebe uvolňujeme všechny uvězněné myšlenky za pomoci slov. Těmi se vyjadřujeme, dorozumíváme, prezentujeme. Jejich výběr i zásoba z části vypovídají o tom, jací jsme, čím se obklopujeme a o co se zajímáme. A asi si dáme za pravdu, že taková nevyřčená slova, deroucí se na povrch, dokáží s naší psychikou zajímavé kousky. Často je takto vězníme třeba ze strachu, strachu z reakce. Ať už je naším pomyslným vězněm vyřčení všech těch věcí, co nás popuzují, neboli serou, či snad vyznání, že mám někoho fakt rád, a obavy, možná i jistoty, že on mne ne. Tehdy nám slova dokáží doslova zachránit život, nebo aspoň rozum. Pokud je ale vězníme dál, bez možnosti úniku, paradoxně se jejich otroky stáváme my sami. Najednou jsou to ony myšlenky, co nad námi mají největší moc a my se tak ocitáme v pozici loutky...

CO CHCEME, KDYŽ NIC NECHCEME

Známe onen pocit, kdy nám něco chybí, ale nevíme co?  Známe. Prázdné místečka kdesi uvnitř nás, jejichž přesná lokace se nám ukrývá. Často mě postihne pocit urgentní potřeby. Potřeby něčeho. Na vážkách jsem především tehdy, kdy vím, že na toaletách jsem byla, probudila jsem se před necelou hodinou a zrovna jsem dosnídala. Tedy tělo očividně nestrádá, leč duševně se dožaduju určitého uspokojení . Jak ale zjistit, z jaké oblasti mi co chybí? Jsem relativně bohatý člověk, vyjma peněz, tak kde je chyba? V mé náročnosti? Hledáme něco, o čem nevíme, zdali to vůbec existuje. Není to vtipné, že nám tak uniká přítomnost tím, že se ženeme za něčím, co existuje pouze ve světě abstrakcí? Přesně, není. Ona obecně honba za ideály není moc vhodná k zahrávání si, protože takové to přemítání o budoucnosti, minulosti a milovaném spojení „co by kdyby“ dokáže s našimi křehkými dušičkami udělat pěkné neplechy. Nuž, ale co nám tedy zbývá? Pokud nás nebaví přítomnost, proč pros...